Snažila jsem se vědomě vychovávat děti úplně jinak než moje maminka. Můj táta se do výchovy nijak nezapojoval, to byla ženská práce. Maminka vyžadovala hlavně poslušnost. Hodné, slušně vychované dítě bylo poslušné, nikdy neodmlouvají, bylo zticha, když mluvili dospělí, nebehalo, neskakalo ani se nijak neprojevovalo. Maminka vyžadovala, abych se dobře učila, mít jedničky byla moje povinnost
Dvojka se tolerovala občas z matky nebo fyziky, ale ne často. Kdykoli jsem udělala něco, co se mamince nelíbilo, nastoupily výčitky. Jak jsem hrozná, nevděčná, co všechno pro mě obětovala, počkej až umřu, to budeš prstíckem hrabat, špendlíckem kopat. Maminka mě moc nebila, občas mi rypla do žeber, když jsem neudělala rychle, co jsem měla, ale ani se se mnou nemazlila, což mi tedy nevadilo, nejsem dotyková. Taky nesnášela, když jsem se jí pletla v kuchyni nebo do domácích prací. Říkala, že mám jedinou povinnost - dobře se učit, což jí ovšem nebránilo mi vyčítat, že nic doma nemusím dělat, a přece jsem ...
Snažila jsem se vychovávat děti v přátelském demokratickém duchu, dávat jim prostor, aby se projevily, zajímat se o jejich potřeby a hlavně brát je jako subjekty, osobnosti. Pro maminku jsem byla jen " to děcko ", nevděčný objekt její péče. Já to u svých dětí takto vůbec nevnimala. Ale určitě jsem udělala spoustu jiných výchovných chyb, které mi děti mohou vyčítat.