Když tak o tom přemýšlím, tak asi ne, protože jsem ani nic překonávat nechtěla. Vztah k dětem nějak vycházel ze mě, z mého věku, životních nezkušeností, z mé povahy a vlastností, z momentální životní situace, z momentálního vztahu s mužem... Nijak jsem nad tím nedumala a dělala jsem, co jsem mohla a uměla. Dnes bych spoustu věcí dělala jinak, vidím spoustu chyb a špatných věcí, ale bohužel, čas je nenávratně v čudu.
Se mnou se mamka taky moc nemazlila (jako s ní její mamka), ale nechybělo mi to, asi jsem moc mazlivá nebyla. Mazlit jsem se chtěla až v pubertě, ale ne s mamkou. Mazlivost se mi vyvinula s věkem a teď bych se mazlila a mazlím moc ráda, s dětmi i zvířaty. Ale nenuceně.
Taky moc nechválím a nevyznávám lásku, to mě naši nenaučili. Ale přesto jsem věděla, že mě mají rádi a že jsem hezká a šikovná, takže to asi ve mě ani nijak nezahlušovali. Nemám žádná traumata z dětství ani problémy ve vztahu k rodičům. Vidím je jako chybující a nedokonalé lidi a mám pro ně naprosté pochopení, obdiv a lásku za to, jací byli a jsou.