libiku,

vzpomněla jsem si na milovaného strejdu, který cestování upřímně a z hloubi duše nesnášel. Spokojen byl, když mohl z rodného moravského městečka jezdit nanejvýš tam, kam dojel za půl hodinky na kole. Tudíž ačkoliv jsme do domku k babičce, kde bydlel i on s tetou, jezdili furt a furt a furt, jeho návštěvu v Ostravě pamatuji jedenkrát, a to na mé svatbě. Nenapadlo by ho navštěvovat hrady a zámky a kulturu mimo dosah městečka, ideální představa volna bylo houbaření (a houbařili jsme s ním tedy hodně).

Nicméně byl pronásledován osudem v podobě tchýně původem z podkarpatské Rusi a otce odsunutého sudetského Němce, tudíž byl cca co 3-5 let přinucen cestovat na Ukrajinu a od doby, kdy to bylo možné, zhruba jednou za 5 let jezdil i do tehdy pro mnohé vysněného Západního Německa. Patrně jediný člověk v republice, který tam jezdil strašlivě, ale strašlivě nerad, z pocitu povinnosti vůči rodině (když jel za svým tatínkem poprvé, už si ho vůbec nepamatoval, neviděl ho od doby, kdy mu bylo pět, víc než 30 let).