libiku, život je pestrej a lidi různý...
někdo se cpe avokádem, protože je to in, někdo ho bude chtít i až to bude out a někdo ho nikdy neochutná, jen proto, že je to teď in, a někdo ho ochutná a zjistí, že mu to jednou stačilo... a s cestováním je to stejný...
jsou lidi, který bytostně potřebujou vidět svět - kdysi se z jejich řad rekrutovali krajánci a poutníci, byli za černý ovce rodiny a nechali stát chalupu a táhli do světa... a s nima i ti, co táhli jen proto, že věřili v zelenější trávu za obzorem... my třeba máme nějaké to nomádství v krvi - moje babička milovala cestování a s dědou využili jeho možnosti nádražáka a projeli celou evropu vlakem - chudák děda byl teda ten typ, co mu ke štěstí stačí les, táborák a upytlačená ryba, ale co by pro babičku neudělal - no jejich synkové byli po rodičích - táta toužil být námořníkem, strejda rybářem na labi táta procestoval, co mohl, dokonce nechal doma ženu s pětiletým a s novorozeným dítětem (já, prosím) a vyrazil si pracovat do afriky (pochop, to se neodmítá), na časy tam strávené (přijely jsme pak za ním) vzpomínají naši dodnes... strejda byl za život jednou bulharsku, dodnes je to pro něj noční můra, je nejšťastnější s tím svým rybářským prutem na labi... a historky z cest poslouchá moc rád, i když nechápe, co na tom rajzování ty lidi maj