No, já mám pocit, že v době mého dětství se prostě obecně moc nemazlilo. A vlastně ani tak přesně nevím, co tím máte na mysli. Vyrůstali jsme dost komunitně, pořád nasáčkovaní v cizích domácnostech, a to, co bych nazvala "mazlením" se prozovalo s miminy nebo možná ještě se školkáči, ale ve chvíli, kdy děti začaly chodit do školy prostě už byly VELKÉ a tudíž se k nim nikdo jako k malým nechoval. To sice není "vzorec mých rodičů", ale převažující vzorec chování většiny rodičů mých kamarádů a spolužáků - nechovat se ke školákům jako k batolatům. Ten jsem převzala, protože mi přijde správný a protože jsem si ho sama jako dítě dost užívala. My jsme trávili většinu volného času s vrstevníky, nikdo nám neorganizoval žádný program, rodinné aktivity se odehrávaly o víkendech a o prázdninách. Neexistovalo, aby se rodiče s dětmi masivně učili nebo připravovali na nějaké zkoušky. Rodiče se podíleli na věcech typu linkování sešitů, rozstřihávání kartiček s abecedou a čísly, prostě ty otravné prvostupňové věci, co se bohužel do jisté míry zachovaly dodnes, to bylo všechno. Rozhodně nemám pocit, že by se mi babička "nevěnovala", samozřejmě jsme si povídaly, hrály karty, (babička milovala žolíky), pexeso, hodně jsme poslouchaly rozhlas, než umřel děda, tak mi kreslil různé vtipné obrázky, natáčel mi na magneťák pohádky, učil mě pracovat se dřevem, na zahrádce, lézt na stromy, na skály... měla jsem fakt pěkné dětství, jen holt netrvalo až do osmnácti jako to je často dnes.