Přidat odpověď
Koníčku,
jo, to je další věc, ta míra (a projevy) náklonnosti plus nekritické nadšení ze všeho, co dítě udělá. Mně to přijde jako křeč a komedie, i když nevylučuju, že to tak někdo může opravdu cítit. Kdybych to měla nějak zobecnit, tak z mého pohledu v době mého dětství byly děti mnohem častěji součást života než jeho jediný smysl. Přitom jsem sama minimálně do těch sedmi let, než umřel děda, byla dost rozmazlované dítě, ze strany babičky vlastně po celý její život, byla jsem to nejmilejší vnouče s doložkou nejvyšších výhod, takže nepamatuju, že by mi něco odpírala, když jsem po tom zatoužila. Byť byla velmi šetrná, v podstatě kdykoli mi dala peníze na to, co jsem chtěla, i když si mnohdy neodpustila moralizování na téma, jak jsou dnešní děti zpovykané a za jejího dětství měla všeho všudy jedny šaty, který když se praly, tak musela sedět na peci a čekat, až uschnou... ale nebyla to výtka, měla radost, že nemusím žít tak chudě jako ona, když byla malá. Neznala jsem ovšem ten nekritický obdiv a jásání, u nás se lidi brali tak nějak objektivně (jediný, co mě v dětství fakt sralo byly kecy na téma "nejsi dost hezká na to, abys mohla být herečka", ale chápu to, jako Olinka Schoberová nebo Jana Brejchová, což byly tehdy ideály ženské krásy jsem skutečně nevypadala), jako bytosti s dobrými i špatnými vlastnostmi a různým stupněm dovedností. Co stálo za ocenění, to se ocenilo, co ne, o tom se spíš pomlčelo nebo se to suše konstatovalo. Ovšem bez nějakého divadla kolem.
Předchozí