já jsem zcela vědomě šla do mateřství s tím, že
- si budu s dětmi hrát
- nebudou se mě bát
- před kýmkoliv se svých dětí vždy zastávám

Hraní jsem naplnila v prvních letech života svých dětí až tak, že se mi to trošku vrátilo, ale pořád si myslím, že to byla lepší cesta než "na to máš sourozence nebo hraj si sama"

Vždycky jsem říkala svým dětem, že i za věci ze které se nechválí jim hlavu neutrhnu, ale prostě s nimi za mnou přijdou ad poznámky nebo pětky ve škole (divila jsem se kolik spolužáků mých dcer se bojí ze školy domů), cokoliv co se stane venku např. spadla jsem do potoka = o.k. jdu se domů převléct poač matka sice asi protočí oči, ale nechce abych nastydla tak mi dá čistý suchý triko i tepláky a můžu zase ven a nedostanu za to tejden zaracha a lavor na ruční vyprání jako já když jsem byla dítě

Někdy až přehnaně, ale za děti se biju kdykoliv je třeba a to i v rodině, typicky před prarodiči. Tím neříkám, že neumím dítěti říct, že něco bylo nebo udělalo špatně, ale to až v klidu doma.

Po mámě asi hodně křičím, naopak děti téměř nebiju