Pláču při všech příležitostech k pláči. Sentimentální příležitosti jsou vyloženě příjemné. Při zoufalství to zase dost ulevuje. Brečím klidně na veřejnosti. Když mě někdo raní, brečím. Osvědčilo se mi to. Průměrný agresor se tím totiž zastaví, nemá dál koule pokračovat, zvládne jen skrytý boj. Když občas natrefím na někoho, u koho cítím, že je fakt zlý, klidím se, než k něčemu dojde. Občas jsem to v životě už i nepoznala, tak pak si lížeš rány a brečíš .