Já jsem se v mládí ráda učila, bavilo mě to a měla jsem fakt dobrou paměť. Taky mi to šlo, celý gympl vyznamenání, maturitu na samé jedničky, i z matky, na vysoké mě nikdy nevyhodili ze zkoušky. Při práci jsem si pak dělala doktorát, to už bylo těžší, byla jsem unavená z práce, nechtěli mi dát ani týden neplacené ho volna. Taky mě bavilo chodit na angličtinu, po revoluci s rodilým mluvčím z USA, který neuměl ani slovo česky. Jenže tak od 50 let už si nic nového nepamatuju, angličtinu jsem zapomněla, stejně jako ruštinu, v níž jsem na gymplu četla knihy v originále. Teď neumím už téměř nic. A jsem šíleně unavená. Určitě bych nemohla studovat při zaměstnání a taky bych se asi psychicky složila že zkoušek, to mi dělalo zlé i v mládí. Teď už se těším do důchodu, že budu chodit na univerzitu třetího věku a konečně se snad budu učit to, co mě bude fakt zajímat. Jen ještě musím přežít 8 měsíců v té hnusné práci a neuhroutit se, někdy mám pocit, že už to nevydržím ani den, ani hodinu, ani minutu a začnu řvát a svíjet se na zemi a odvezou mě k Chocholouskovi.
V 51 bych studovat vs nešla ani za nic