Proč se to říká? Je to vůbec pravda? Je to vlastně vůbec možné?

O tom uvažuju už dlouho a dnes (včera), jak si tu píše tak citlivé věci, si říkám, že je snad ta pravá chvíle.

Tak co si teda o téhle průpovídce myslíte?
Já sama bych to o sobě neřekla. Nemám ráda chválu (teda občas jo, asi každý potřebuje sem tam docenit), užívám spíš větu "dělám maximum dle svých možností", ale určitě ne to nejlepší.
Jak jste včera psaly o "tryskomyši", já jsem spíš líná, teda jako na pohodu, nestresovat, nebýt v zátěži, nezahltit se, vytvářím si tak rezervu a jakési to volno pro náhlé příhody, a že jich s Riškou je, denně. Kdyby se mi chtělo, jistě bych efektu tryskomyši dosáhla, ale to už bych byla asi dokonalá a hlavně nevím, co by mi to dalo, co do efektu a kvality.

Tak co se tím myslí? Co je to nejlepší? Nejlepší pro koho?
Moc "rovných" lidí jsem zatím nepotkala, ale myslím, že je to asi o tomhle. To by byl svět dost jiný, kdyby každý dělal opravdu to nejlepší ne?
Vždy mě překvapí nedostatky lidí na nějakých postech. Nějak předpokládám, že samotná povaha práce předurčuje očekávanou kvalitu člověka a pak jsem překvapena, když ji u něj elementárně nenacházím. Jako příklad třeba narcistická soudkyně, u které jsem uklízela před dvaceti lety, nebo nepříjemné zdravotní sestry, u kterých se očekává empatie, když už do toho šly a dřív to dělaly řádové sestry jako poslání, různí lidé různých profesí i povah. V době karantény se to heslo často ozývalo, všichni dělali to nejlepší. Nevěřím tomu. Viděli jsme najednou "pod ruce" učitelům, některé případy se ukázaly jako tristní - tohle vlastně ani nepřekvapilo, to spíš ty prodavačky, opačně. (nikdo se neurazte, takhle bych mohla jmenovat donekonečna, jsou to jen příklady)