kdysi po uplynutí dospívání jsem si říkala, že pro svět bude lepší, když to naše rodinné genetické obludárium nebudu posouvat do další generace, protože to opravdu je zástup nešťastných solitérů
pátrala jsem po předcích otce, kterého jsem nikdy nepoznala, a bylo to ještě horší, tam už by se vyřádil i psychiatr, hodně smutný
a pak jsem poznala manžela, a ten byl tak neskutečně normální, že mi po letech přišlo, že by jeho genetické portfolio šlo k ozdravení mého použít