Přála jsem si mít Arabelin prsten, který by mi splnil všechna další přání. Smůla, no
Pak jsem si přála být jednou v něčem užitečném nejlepší, uznávaná a slavná. Ale protože jsem nespecifikovala, v čem by to mělo být, a neobjevila v sobě žádný zvláštní talent, a už vůbec ne houževnatost a píli, shora nic nepřišlo.
Pak jsem si přála být rentiérka - zas nic.
No a pak jeden paradox: Po několika srdečních zlomeninách z mládí, kdy jsem se zamilovávala do vtipných kluků, okolo nichž se motaly i jiné holky, a kteří, bohužel, neudrželi poklopec zavřený, jsem prosila nahoru o muže věrného, z dobré rodiny, nejlépe VŠ, který bude chtít klidný život a který bude mít dobrou práci. Přišlo mi to jako dostačující specifikace. No, nebyla. Zapomněla jsem dodat, že by měl být dobře vychovaný, samostatný, energický, statečný, s tahem na branku (podnikavý a velmi nadstandarně vydělávající), galantní, velkorysý, živočišný a se smyslem pro humor. S následky svého nedotaženého přání se peru už 17 let. Na to, co jsem kdysi považovala za samozřejmost, které společně dosáhneme (rodinný dům se zahradou, každý rok dovolená u moře), můžu tiše zapomenout.
Takže to mám s přáními celoživotně nalevačku. Zatím se aspoň snažím radovat se z maličkostí, třeba z krásně rozkvetlé čekanky u cesty nebo ranního ptačího zpěvu.
A čím dál víc si přeju zjistit, co mám během této své životní mise vykonat, co vyřešit, v čem se zlepšit, abych si zasloužila v příštím životě být šťastná.
Ale abych nepsala jen poraženecky - jako dítě jsem si strašně přála mít kočku nebo kočky, které přede mnou nejenže nebudou zdrhat a nutit mě kupovat co chvíli nová balení kysličníku, ale které budou vyhledávat mou společnost a hřát mě v posteli. Coby dospělé se mi ten sen splnil. Měla jsem a mám takové - z opuštěných a námi adoptovaných koťat se vyklubali v průběhu let úžasní parťáci, mazlové (jeden z kocourů má psí povahu) a z jedné z koček dokonalá chůvička našich dětí.