"Oslavy mě vůbec neberou, je to vopruz - muset chystat jídlo, pití, snášet společnost druhých lidí, plkat o ničem - brrr!"

páni, z toho je mi trochu smutno... společnost druhých lidí - to jsou přece tví nejbližší, ne? děti, rodiče, sourozenci... žádní cizí lidé...
já naopak razím heslo "slavit, co se dá", jsou to ty rituály, které pak drží rodinu pohromadě, budují pocit sounáležitosti, tmelí to rodinu v tom pozitivním smyslu...
neznamená to, že musí být kopce jídla, vyleštěné lustry nebo nějaké pompézní akce, ale je to důvod se zastavit a potěšit se navzájem... ono i to "plkání o ničem" má své, staví se tím ty drobné můstky, co se časem mění v pevné mosty...