Mě tu fascinuje, jak se od dětí očekává, že budou samostatně komunikovat a řešit, když toho často není schopná ani škola.
Jedno setkání s ředitelem v naší škole, kde jsem s našimi učitelkami spokojená - úplná marnost, ředitel si mele svoje a není ochoten ani vyslechnout.

Další škola - nešlo se telefonicky dovolat a na e-maily s dotazem ohledně volného místa ve třídě nikdo neráčil odpovědět.
U on-line výuky jsme dostali tolik rozporuplných instrukcí, že jsme maily luštili společně a stejně proběhly instrukce: Pošli mi to v odpovědi - a druhý den: v odpovědi mi to neposílej, protože to nečtu.
Jedinkrát jsem syna vybídla, ať si něco vyjedná sám (nefungovala nám technika, vymysleli jsme alternativní řešení) - učitelka řekla, že to nechápe a ať to udělá dle zadání. To jsou situace, kdy rezignuje i rodič a obhajuje před dítětem učitelku, že je asi unavená.
Všeobecně si nemyslím, že by ve škole i v rodinách byly děti vedeny k tomu si něco vyjednat, ale je mi jasné, že jsou učitelé, co by se rozkrájeli, ale s dítětem to nehne.

A ano, jsou rodiny, kde si půjčují 3 generace 1 mobil, nebo nemají kredit, data, a ještě jsou k tomu třeba komunikačně nezdatní a navíc nedůvěřiví celá rodina.