No, dobře, takže chceš sobě pomoci od blbého pocitu. Nic proti tomu, to je legitimní, ale pak je poněkud zbytečný schovávat to za zástěrku potřeby pomoci někomu jinému.

Ono je to s pomáháním docela složité, není lehké v sobě umenšit pocit vlastní ušlechtilosti a soustředit se ne na "já pomáhám", ale "on/a potřebuje a chce". Sama to taky rozhodně nemám zvládnutý, ani náhodou :) Takže teoreticky se mi do toho Tobě kecá snadno, ale když přijde na věc... už to nebývá občas žádná sláva :) Hodně mi dávají v tomhle směru rozhovory s kamarádkou z Rané péče, která občas své klienty svým způsobem chrání před tímhle typem pomoci "chci se necítit blbě a podrbat své svědomí za ušima", protože to často útočí na důstojnost lidí potřebných, pro které (cit.) "je právě jejich osobní důstojnost leckdy to zásadní, co mají."