Tak se to stalo někdy v roce 1982, to ješte nebyla sepsaná nějaká ta listina, něco jak se tomu říká, práv dětí. To vyšlo až v roce 1991 a snad v roce 1993 to bylo uznané. Takže to tak muselo proběhnout. A hlavně stále jsem od všech cítila, že chtějí, abych řekla, že jsem si to vymyslela. Tu psychiatričku nějak nepamatuju, ale měla jsem všude stejný pocit. Víc se věřilo dospělému než dítěti.
Takže taková normální realita, proč mně by se tenkrát vyplatilo nic neříkat. Možná bychom byli jako rodina i šťastnější.
Asi před dvěmi lety mi známá doktorka psychiatrie řekla, že obor psychiatrie se v Čechách moc za ta léta neposunul.. že psychiatrie lépe dokáže pomoct násilníkovi s léčbou než oběti.