Přidat odpověď
Půlko, taky si pamatuju samu sebe - a nedovedu si představit, že by to na mě nebylo poznat. Nějakými traumaty jsem prošla a mé chování mělo vždy stejný vzorec, na nějakou dobu (různou) se ze mě stal robot, spát a nic víc, nemluvila jsem, nevycházela, nereagovala. Když mě po třech bídných letech vykopal chlap na ulici a policajti se mnou zametli, skončila jsem u našich, 18 dní jsem nespala, hulila jednu za druhou a spala a spala, oblečená, občas mi mamka vnutila polívku, tu jsem vyblila, sem tam jsem zvládla čokoládu, dvakrát mě donutila se jít okoupat.. Ještě léta jsem křičela ze spaní a stane se i dnes. Jako dítě si to vůbec nedokážu představit. Ale za sebe si myslím, že dítě to říkat ani nemusí, že nějak to na něm vidět, znát je. A pak už to má být věc dospělých..
Jsem hrozně naštvaná, ani to nemůžu číst, tolik zla a tolik křivd, jsem opravdu přesvědčena, že je to veskrze selhání dospělých.
Předchozí