V naší rodině není mezi dospělými zvykem na sebe vykřikovat hrůzy, které by člověk nejraději vzal zpět nejpozději druhý den, a myslím, že jsem nic takového neudělala vůči rodičům ani jiným příbuzným ani v pubertě. A ani já jsem si nikdy nevyslechla žádný všeobecně odsuzující "výkřik" typu "jsi úplně nemožná/zlá/bůhvíjaká", na který bych nemohla zapomenout. Ani moc vyčítání zpětně něčeho, což už nejde změnit, není u nás v rodině rozšířené a možná, že ani moc co opravdu velkého k oprávněným výčitkám neexistuje? Určitě během mé puberty probíhaly dohady o nějakých konkrétních věcech (dneska si vybavuju jen nějaké spory o to, v kolik musím být doma nebo případně jestli fakt musím jít spát po dískotéce k dědovi, když nikdo není u nás doma a tak podobně). V dospělosti se s rodiči nehádáme vůbec, asi nemáme o co.