Ta slova sem raději ani nebudu psát. Byla velmi sprostá . Polehčující okolností mi snad může být jen to, že jsem měla snížené ovládací schopnosti. Vlivem mateřských hormonů. Když bylo synovi pár měsíců, máma vymyslela a zorganizovala, že ho bude vozit v kočárku asi desetiletá dcera její kamarádky. Řekla jsem, že to nechci, ale máma přesto syna oblékala, vozička čekala u dveří. Takže mi v určitém okamžiku ruply nervy a mámu jsem hrozně sprostě seřvala. Za prvé jsem měla zatmění a za druhé, abych tuto její akci zastavila. Což se povedlo. A taky se povedlo, že mě od té doby bere jako dospělou a svébytnou a bojí se mi kecat do života. Na rozdíl od bráchů, kteří jsou s ní prapodivně propojeni i v dospělosti.
Takže se za to sice stydím, občas uvažuji o dodatečné omluvě, ale asi už to nechám tak. Hrdá na to nejsem, ale účel to splnilo.
Já mám hnusnou povahu v tom, že se někdy neovládnu. Celý rok jsem milá, hodná a tolerantní, ale pak jednou všechno nepřiměřeně bouchne a nestačím se divit já, ani potrefený. Pracuji s lidmi a denně se musím profesionálně ovládat. Takže emoce si nechávám na doma a občas to odnese muž. Dříve i děti nebo pes. Dovedu být fakt hnusná až nepříčetná . Pak se za to stydím. Ale svým způsobem se mi uleví, tak to asi potřebuju.