Tak za mne - za pomoc při nemoci bych dětem neplatila, to považuji za solidaritu v rámci rodiny. Nicméně teoreticky, kdyby se angažovalo jen jedno z dětí, a ostatní ne, tak bych asi vedla nějaké výchovné řeči
a to jedno nějakým způsobem ocenila (ne nutně penězi). U těch dalších prací je to tak, že bych platila to, co ani já dělat nechci - přijde mi výhodnější, příjemnější.. si práci zaplatit, ať už jde o škrabání zdí, mytí auta, nebo nějaké práce na zahradě. Čili, ne že já to budu dělat zadarmo a děti za peníze, ale já se rozhoduji, jestli práci zaplatím cizímu, nebo dítěti. Ono to v reálu takhle přesně není, někde se to asi prolne i s prací, kterou při nedostatku dětské pracovní síly
udělá někdo z rodičů zadarmo, ale v zásadě to vnímám tak, jak jsem to popsala.
Vzhledem k naší početné rodině mi vždycky šlo hodně o to, aby rozdělení domácích prací bylo v rámci možností spravedlivé, a to, co bylo potřeba udělat navíc, a neměla jsem v úmyslu to dělat sama (nikdy jsem nebyla tryskomyš
) jsem byla ochotna odměnit.