V žádném případě nechci vědět co mě čeká. S Alzheimerem i bez něj. Svého času, když jsem byla mladší a hloupější, bych moc ráda věděla co všechno mě v životě čeká + kolikátého a jak umřu. Ale stačilo trošku popřemýšlet, abych tyto hloupoučké myšlenky opustila a poslala je k někomu jinému. Takže o své budoucnosti nechci vědět vůbec nic a děkuji za toto milosrdenství blahé nevědomosti. Díky němu si mohu užívat života radostně a bezstarostně, jak kdybych měla Alzheimera v pokročilém stadiu.
Mám známé, kteří mají rodinné předpoklady k tomuto ranému potěšení. Nevím, jak veselé bylo čekání, který ze tří sourozenců si tohoto Černého Petra vytáhne. No, jeden z nich si ho vytáhl již před padesátkou a cesta byla velmi rychlá. Tak ti druzí dva si asi prozatím oddychli.
Zatím se mi nezdá k něčemu vědět, že někdy nebudu vědět (kdo jsem a čí jsem). My tohoto příbuzného v rodině, zdá se, nemáme. Takže se nechám raději překvapit.