Tahle diskuse je vtipná v kontrastu k té vedlejší o samotě Já do téhle klikla omylem v domnění, že je to ta druhá
No, samota je vzácné zvíře s dětma, holt. Mně se začínají trošku rozvazovat ruce teprve cca od loňska, po těch sedmi letech, kdy i mladší konečně přestal muset mít "stoprocentní pokrytí". Zajištování dospělé osoby na 100 % času malých dětí bylo prostě totálně na hlavu, včetně toho, že manželovo půlhodinové zdržení znamenalo, že přijdu o divadlo/cvičení/cestu do města...protože se to nabalí, ujede mi spoj, zavřou, začnou beze mě.... a urvat si čas samoty byla dřina, která ne vždycky přinesla vůbec kloudný výsledek. Připadala jsem si pořád jak navlečená v brnění - sice teoreticky "můžu", když se kousnu já, manžel, případně další osoba na pomoc, a teda ten čas pro sebe si zajistím, ale všechno tak ztežkle, zatíženě, zpomaleně... znehybněná hrudním plátem :)