Pokusila bych se jej motivovat, aby trávil více času s kamarády (i introvert je asi rád, když má občas někoho k sobě), pokud by souhlasil, mohl by si zvát kamarády domů. Potřebuje si udělat svou základnu. Stačí dva tři a hned je na světě líp. Co se týče, jak se vměšovat či nevměšovat do dětských vztahů, mě proškolila situace, kdy syn, tehdy asi taky v takovém věku kolem 9 let, si stěžoval na spolužačku, se kterou seděl. Že mu shazuje pomůcky o přestávce a jednou mu dala facana. Ptala jsem se, zda to nějak řešil, případně s učitelkou, už si nepamatuju, jestli jo nebo ne, spíše ne a já se nabrousila, že to té holce řeknu, až ji potkám nebo mamince, přece se nemůže tak chovat. Maminku jsem znala. No a nepotkala jsem je zrovna jak na potvoru několik měsíců, až to vyšumělo. Dnes je synovi 18 a s onou spolužačkou jsou od zš velcí kámoši, od devítky se u ní slejzaj celá partička a já přemýšlím, jak moc bych to tehdy "vylepšila, případně ovlivnila nějakým mým vměšováním ty jejich budoucí vztahy. Ale já zase na druhou stranu věděla, že syn si své místo na slunci najde, že není nejslabší článek. Ale poučila jsem se v tom, že jsem se od té doby dětí ptala, když mě něco sdělili, že někdo něco, tak zda to chce řešit přes mě, jestli mám jít do školy a pomoci mu. A vždy to bylo jen o tom, že se dítě chtělo vypovídat, požalovat to aspoň doma, když už v kolektivu se žalovat nemá. Ale tloukla jsem jim do hlavy, pokud by situace pro ně přesáhla nějakou únosnou hranici, jít v tom případě za učitelkou, není žalování. Co se týče táborů, tam mě napadá to probrat před táborem s vedoucími, že moje dítě je takové stranící slabší, dobrý pedagog by si měl v této situaci poradit a snažit se dítě více zapojovat a povzbuzovat. My máme bezva hlavní letní tábor a tam se vedoucí vždy ptá, zda chceme něco důvěrně sdělit o svém dítěti, že to bude jen mezi námi, že jim jde o to, aby se každé dítě cítilo maximálně dobře.