Irmi, já bych s tím - dítě odejde, partner zůstává, souhlasila...jenže u dlouhodobých vztahů, kdy je dítě vychováváno oběma rodiči...a rodiče jsou rodiče a dítě je dítě. Tam to myslím zcela jistě platí...partneři by měli být tým, kde má dítě svoje místo v jiné úrovni a všichni jsou srozuměni s tím, že to tak je.

U vás bylo toto násilně přerušeno a vy jste se s dcerou semkly v době tragédie a možná mezi vámi vznikl takový jiný "nouzový" stav, který nebývá běžně, takže prostě vy to můžete mít jinak.

Nezranit dceru, se kterou jste získaly nový -jiný - rozměr vztahu, než když byla dítě v běžné situaci.

Ono si myslím, že tohle nové, kdy do hry vstupuje někdo třetí zvenčí, nebude jednoduché pro nikoho z vás...a je to takové na vodě, nedotknout se nikoho.
Já bych nedělal žádná velká rozhodnutí a záseky, ale snažila se do toho normálně vplout přirozeně.
Je jasné, že každý z vás si nese něco z minulosti, co ho nějak ovlivňuje...ideální je se domluvit a případně určité věci dovysvětlit, dokomunikovat.

Nestavě jednoho proti druhému, protože to by vznikl boj , to je myslím to celé. A nechat vyvinout ty vztahy, dát každému nějakou roli v tom vztahu. Vždy je vztah mezi dvěma a dvěma lidmi, i když jsou ti lidi tři .

Tady neporadí nikdo moc, kdo si tímhle neprošel...kdo se nemusel semknout/přimknout po ztrátě milovaného člověka k "dítěti", ke kterému by měl původně úplně jiný vztah.

prostě předejít pocitu zrady...