Mam trochu podobne povahy.
Dcera mela rada pravidla, jejich dodrzovani, rezim, Trochu problem se spontanni hrou, pridat se k rozehranemu. Vyjadrila jsem pochopeni pro jeji stesky. Jednou jsem zasahla pri pocinajici sikane ve skole, oslovila jsem ucitelku a rodice dane holcicky. Postupne si dcera nasla kamarady, s kterymi si rozumi, otrkala se, nasla si sve misto. Jak byla starsi, navic dcera, zpocatku jsem ji hodne resila, stejne jak citim z tveho prispevku.
Mladsi syn, taky nema rad strkani a boje mezi klukama. Zase si nasel casem kamarady, s kterymi si rozumi, to pomuze.
S detmi se bavim, nezlehcuji jejich starosti. Chci, aby mi rekli, pokud by je trapilo neco, s cim uz si neporadi. Snazim se neprojektovat si do nich sve cile, nenutit je do krouzku, ktere nechteji, do kamaradstvi, o ktere nestoji (zpocatku jsem delala). Jak jsou dve, tolik uz se na ne nesoustredim, pomohlo ze jsem nastoupila do prace.
Neni vubec spatne, pokud maji kamarady i mimo skolu.