Nejsem zastánce střídavé péče, nelíbí se mi děti, které každý týden cestují s batůžkem. Od určitého věku, kdy už situaci rozumí a souhlasí, mi to nevadí, ale dvou, tříleté dítě které neví jistě, kde bude druhý den spát, to je podle mě většinou (!!!!) špatně.
Jakože za sebe vím, že by se to ve mě bilo, na jedné straně už teď mám pocit, že se nikdy nebudu věnovat ničemu jinému než dětem, tak proč jsem si dělala nějaký postgraduál, na druhé straně je můj muž celkem nepoužitelný, když obléká děti do školky tak má syn na sobě dceřiny kalhotky, každou ponožku jinou, děravé punčocháče, špatné boty (do deště sandály). Ano, má to tam připravené, ale nikdy to ráno nenajde. Nikdy, už několik let. takže vím, že dkyby došlo na lámání chleba, hodně by se to ve mě pralo nechat ho, ať se tedy stará, vaří, vstává k nemocným dětem, vyzvedává je, a na druhou stranu vím, že by děti trpěly. Mají tatínka rády, ale jeho péče když nejsem doma je podivná a kdybych nebyla déle a neměla o situaci přehled (tzn. bydlela bych jinde) byla by ještě podivnější.