My jsme s mokrýma občankama zázračně unikli průšvihu. V zimě jsme občas chodili do nonstop kina (zimní programy byly neúnosně monotónní, protože když lidi celý leden chodili na Princeznu Jasněnku a létajícího ševce, tak si vedení kina asi myslelo, že se te lidem tolik líbí – přitom jen venku mrzlo a všichni jsme chtěli za bůra do tepla). Člověk přišel třeba v půlce filmu a seděl, jak dlouho chtěl.

Takže jsme se šli po plavání nebo po bruslení zahřát do kina a na začátku předfilmu o Miloši Jakešovi se mi ve tmě vysypaly peníze z kapsy na zem. Spolužačka zaječela smíchy přesně ve chvíli, kdy kamera najela na svraštělou tvář a slavnostní hlas oznámil: "Jmenuje se Miloš Jakeš!"

První řada se pobouřeně otočila a začala se dožadovat vysvětlení. My jsme ani nedutali. Vím jen, že jsme pak řešili, co vůbec dělali chlápkové ve středním věku na Princezně Jasněnce. Přišli jsme v půlce, v půlce dalšího promítání jsme odešli. Vycházeli jsme z jedněch dveří sálu, do druhých zrovna šli policajti a někdo jim říkal: "Hele, už tu nejsou, tady seděli."