Ani mi nemluv. Na hudebku jsme měli soudružku Malou, která mě nenáviděla, protože si vzala osobně, když jsme si po literatuře přehrávaly s kamarádkou Polednici. Cirkulovaly jsme o velké přestávce na chodbě se svačinou a pořád dokola procítěně deklamovaly: "Malá, hnědá, tváři divé, pod plachetkou osoba. O berličce, hnáty křivé..." Já jsem skuhrala a belhala se jako polednice, Gábina padala na kolena a vzpínala ruce, coby zoufalá matka. Že si soudružka myslela, že se jí vysmíváme, jsme pochopily, až jsme dostaly ředitelskou důtku. Docela nám trvalo, než nám došlo, v čem měl být problém, prože jsme to opravdu nijak na ni necílily. A pak mi to dávala sežrat v ruštině a hlavně v hudebce, kde mě každou hodinu vyvolala ze zpěvu, musela jsem velmi hlasitě zpívat různé socialistické písně, jako např. To jsem já, já svoboda mladá a pod.