"Hlavně máš motivovat motivovat motivovat. A když je problém, může za to taky matka, protože NEMOTIVUJE."

Snad tím ty ospoďačky myslí to, co jsem sama na sobě pozorovala já. Když se mi narodil syn, byla jsem hrdá mladá matka, stříkalo ze mě mlíko a cítila jsem hodně silnou potřebu zajistit synovi všechno, co by mu bylo ke prospěchu, včetně lásky babičky (mé tchýně), kterou zvládám jen s obtížemi. Ale na několik týdnů jsem byla naprosto otevřená tomu, že investuji 100% možné tolerance, jen aby klasické babičky měl (jakkoli jejich častější přítomnost v našem rodinném životě bude značnou zátěží). Udělala bych cokoli, aby to nějak fungovalo. MOTIVOVALA jsem MM, aby uměl naprosto všechno kolem mimina, věděl každý detail, každé kapičky a mastičku a vyzkoušel si to (byl docela nejistý, bylo v něm hluboce zakořeněné, že o mimina se starají ženy, že to chlapi dobře neumí). Lehce jsem na něj tlačila, aby si všechno vyzkoušel a osvojil (jakkoli to logicky stejně z 80% vykonávám já). Měla jsem intenzívní potřebu synovi zajistit více osob, které se o něj umějí postarat a vytvoří si k němu silný vztah. Že je to v jeho nejlepším zájmu (jakkoli nejraději tu péči poskytuju já sama, a taky ji o chlup líp umím). Manžel se skvěle chytil, po prvotních rozpacích a strachu si to osvojil, bavilo ho to a nakonec mě dokonce peskoval, že nemám zcela souměrně lepítka na pamperskách, nebo že by se hodila čepička, když je v místnosti chladno.
Pak se mi narodila dcera. Bylo mi děsně zle, téměř denně migréna, neskutečná slabost, vyřízená jako blázen, jen tak tak se rozbíhalo kojení, strašně mě bolela záda - celkově jsem si připadala jako po havárce. A paradoxně tentokrát jsem se chovala úplně odlišně, péči o dceru jsem si usurpovala pro sebe a vyčítala manželovi, že se na dceru dostatečně netěšil a už její početí náležitě nevítal, a že si práci kolem ní udělám sama, protože to umím nejlíp. Parádní blbka jsem byla. Manžel se seknul a ustoupil teda "do pozadí", jenom pozvolna se to měnilo, než se to srovnalo. A viníkem té počáteční situace jsem fakt byla já. Kdybychom se případně v té době rozvedli, a bydleli odděleně, manželův vliv na dceru by byl dost ochuzený a obtížně se mu ta pouta navazovala. Opravdu je tam dost velký vliv matky, aby se už od mimina vztah s otcem dobře vytvořil. Nechci chlapům vytvářet alibi a dělat z nich nesamostatné debily, ale vidím různě v okolí, že si někteří tatínkové nesmějí mimino ani pomalu pochovat, že jsou jelimani, co by akorát dítěti něco provedli. A to jenom proto, že je víc fleků od přesnídávky, když krmí otec, anebo je plínka obráceně. Oni potom obtížněji hledají cestu k potomkovi a vztah tím může utrpět. Můžou si samozřejmě dupnout, nedůvěře matky čelit, ale ne každý tohle umí. Můj manžel to neuměl, a na začátku toho procesu, kdy se z něj stával dobrý táta, jsem byla já, můj vliv a moje MOTIVACE.