Byla jsem dost spokojená do puberty, pak začaly mindráky kvůli vzhledu, ale jinak dobrý, hodně fajn bylo období studia VŠ, kdy jsem se vlastně osamostatnila, měla dlouhodobý pěkný vztah, hodně sportovala na vysoké úrovni, škola mě bavila a neměla jsem zásadnější potíže. Po nástupu do zaměstnání (a konci toho vztahu chvíli předtím) to bylo horší kvůli osobnímu životu (vztahy krátké nebo žádné), ze začátku jsem se taky hodně stresovala kvůli práci. Stres kvůli práci postupně klesal, kvůli chybějícímu vztahu rostl (biologické hodiny, já tehdy "naivně" brala třicítku jako vysoký věk pro bezdětnou osobu). Od svatby 2005 a narození dětí je to pořád fajn. Asi můžu říct, že jsem šťastná, i když na mě je to nějak moc silné slovo, které se hodí spíš pro účely "šťastných okamžiků", než ve smyslu "trvalého štěstí", to mi přijde jako něco, čeho jsou schopny jen hodně slabomyslné osoby . Že děti rostou a osamostatňují se, to mi zatím přijde ještě jako hodně fajn, po miminech ani batolatech bych teď už netoužila, to počkám už na vnoučata. Jestli mě postihne, až děti odejdou z domu, to zatím netuším ...