Ohledně bot mám jednu takovou sociální historku. Devítiletá holčička, bledá a hubená; prosinec. Jede se školou do divadla a nechce své divadelní kozačky, protože nejsou na podpatku. Domluví se se starší kamarádkou a vezme si její boty - letní balerínky na podpatku a k nim jarní kabátek, protože to prý ladí. Laxní matka (já) řekne, ať si dělá, co chce, protože se tím vytrestá a příště se pořádně obuje. A taky, že jo.

Boty se po cestě z divadla rozpadnou, ochladí se, začne hustě sněžit a učitelka ji (po domluvě) musí nechat pár minut samotnou před Kotvou. Dítě stojí bosky u betléma (oslík, beránek a bosé neviňátko zmrzlé v kabátku ve sněhu a vichřici). Zahraniční turisté jí nabídnou, že jí koupí v Palladiu boty. Dítě nerozumí a odmítá se hnout. Matka přiběhne z pracovního jednání, teple oblečená a v kvalitní obuvi, turisté nabízí stovkové bankovky (eura a dolary) na teplé dětské boty s membránou. Matka odmítne, nadává dítěti a zmizí v Palladiu.

Matka koupí cvičky (růžové letní plátěnky ve výprodeji - doma je bot dost a jde jen o to, dojít do Revoluční do auta). Turisté ještě stále stojí se svařákem u betléma, hledí se slzami v očích na promočené cvičky bořící se do sněhu, na nas.anou matku a skleslé dítě a volají na něj "You poor thing. We tried to save you. "

V životě jsem se tak nestyděla a ti nebozí turisti z toho mají určitě dodnes noční můry, jak chtěli zachránit dítě a nevyšlo to.