Krajto, taky se nestresuju, a popravdě mám obdobný názor jako ty a Koníček. Zvažovala jsem, že nám může být společné to, že (již) nemáme odpovědnost za děti. Já si tedy popravdě života asi moc nevážím (nepřijde mi jako absolutní hodnota, přebíjející cokoli), a jeho krásy mi připadají dosti prchavé a oželitelné. Dokud ale na mě byly závislé děti a měla jsem manžela, cítila jsem povinnost starat se o ně a tedy žít ("dávat na sebe pozor"). Teď již tu povinnost necítím. Nechávám vše plynout, snažím se užívat drobných všedních krás, ale na životě nevisím.
Chápu, že to není většinový přístup, ale pokud se tu Koničkovi předhazuje, že když by jí vyhovovalo méně lidí, tak co by říkala na to, že je v té "přebytečné skupině", tak chápu, že na to neříká nic. Může být.