Za mne nikdo nechce zlehčovat tvou životní tragédii. Myslím, že většina z nás si to ani představovat nechce, natož to zažít.

Kdysi mi manželem opuštěná kamarádka řekla, že by bylo lepší, kdyby ho sestřelilo auto.
Byla by opuštěná "vyšší mocí" než jeho vůlí...

Podle mého, když něco nejde, tak to nejde a bylo by dobré to řešit vlastně pro všechny zúčastněné, žádné hezké výsledky to nemívá a život je utíkající kobyla a velmi krátký.
A pak není každý den oslava, asi jsou důvody pro neužít dne.. ale je fakt, že mi to přijde jako velká škoda.

Mám to v rodině. Dítě, kterému bylo hráno divadélko o úžasném, klidném a pohodovém manželství bez hádek, zbožštění otce, co byl vědec.. aby až ve věku velmi dospělém zjistilo, že táta byl sobec, maminka zemřela péčí a obskakováním vědce poměrně mladá, protože významnost otce nepřipustila dovolené, péči o maminku, domácí diskuze, tatínek byl někdo, kdo musel pracovat, neměl být obtěžován domácími nesmysly ....

To dítě je už dávno dospělé a je na tátu dost naštvané a vzteklé, poměrně dlouho se učilo, že tatínek není Bůh atd. Je mu mnoho let a tátovi to dneska zazlívá, třeba nešetření a úmrtí matky. Otázka je, kdo to vlastně chtěl? Kdo o tohle nastavení stál? Otec ho nevyžadoval...