Jako bývalá žačka - studijní typ + jako matka (sice ještě mladšího dítěte) si myslím:

a) přechod na 2. stupeň bývá náročnější, i já měla v pololetí v 5. třídě (za nás holt ještě 8 ročníků) snad i trojku jednu, myslím? a pamatuju si, že jsem se cítila celkem ztracená...
to mi nijak nebránilo vždy už později mívat zase vyznamenání a vystudovat VŠ
osobně si myslím, že to bylo tím, že do té doby to bylo prostě jiné, nemusela jsem se učit a najednou zeměpis, ruština a tak , z malé třídy najednou velká základka typu A,B,C v ročníku - cizí děti, prostě to bylo velmi nepříjemné

b) dítě - tak snad jako matka víš (a já věřím tomu, že líp než úči), co to dítě umí a neumí a jak a kde a proč dělá chyby... Já třeba proto jsem vděčná za naši školu "neznámkovací", protože fakt odmítám, aby dítě bylo frustrované ze špatných známek pro krávovinové chyby. Moje dítě třeba nečte zadání. Když má zadání - napiš 5 sloves, tak napíše třeba jen 3. A přitom vím, že co je sloveso ví a počítat do 5 taky umí... Jako na "normální" základce,kdyby mu za to úča dala horší známku, když podle mě podstatou je, aby umělo poznat sloveso - což umí - tak by se mi to nelíbilo. Takhle jen pokrčím rameny, protože to je furt. Jak je zadání na 2 řádky, tak první řádek udělá, druhý už ne... Atd.

Třeba v dějepisu považuju za potřebné,aby tomu to dítě rozumělo - čili chápalo souvislosti, umělo se zorientovat... nikoli třeba aby umělo letopočty zpaměti... Pokud vím, že to dítě to tak má, jen pomotalo nějaký data, tak za mě OK.

Co s tím v normální základce, to nevím. I v naší "nenormální" už bojuju s přístupem naší úči, která podle mě se moc snaží děti narvat do škatulek a "srovnat", což já neuznávám... Vážím si učitelů, kteří dokáží dítě "vyzkoušet" tak,aby viděli, co to dítě umí a ne takové, kteří dají stejný test celé třídě a pak jen vyškrtávají chyby a sráží známky.

Navíc často osobně považuju za důležitější jiné věci, než jsou ve školních osnovách...
Ono je to s tím školstvím prostě těžké...