Syn chodí druhým rokem na osmiletý gympl. Bohužel mu tam hrozně spadlo sebevědomí, z jedniček spadl na trojky (v jednom předmětu to byla skoro čtyřka) a co mě hlavně trápí, nenašel si tam žádného kamaráda. S bývalými spolužáky přestal být v kontaktu, když už je nevidí ve škole. Takže poslední rok a kousek je víceméně sám bez kamarádů. Ve škole je to takový "otloukánek", ale neřekla bych, že jde přímo o šikanu. Jen tou svou nejistotou přitahuje tvrdé spolužáky, kteří si na něm honí svoje ego. S učitelkou jsem mluvila, ale ona je taková zvláštní, přijde mi, že chce mít hlavně klid. Nejde o šikanu, tím pádem nejde o nic. Je mu 13 let a není moc vysoký (kdy vlastně kluci nejvíc rostou??), začíná mít i komplexy, že nevyroste, nikdy si nenajde holku, že si nenajde nikdy žádnou pořádnou práci... Tím, jak si přestal věřit, přestává být ve společnosti upovídaný, stáhnul se do sebe atd. Vím, že je puberta složité období, ale obávám se, aby se definitivně nezavřel před okolním světem.
Snažím se s ním o tom mluvit, ale nerad to rozebírá, jako když se stydí to přede mnou přiznat, ale vím z útržků, co se děje. Navrhovala jsem mu psycholožku (neřekla jsem to takhle suše, snažila jsem se mu to co nejlíp vysvětlit), ale to striktně odmítá. Vzít ho k psycholožce násilím asi taky není vhodné, neotevřel by se jí - ale třeba časem by tomu přišel na chuť, vůbec nevím.
Děkuju za každou radu