Psychologii rozebírat nebudu, snad jen to, že jedno z mých dětí bylo nekomunikativní mimoň (ale to on byl vždycky), měl vždy max jednoho až dva kamarády a stačilo mu se s nimi vídat ve škole. V patnácti nám představil šestnáctiletou slečnu (na první dobrou ve mě pěkně hrklo, vypadala max na 12), dnes je mu 30 a je báječným tátou ročního vnuka, vzali se poté, co spolu 13 let chodili. Dodnes mu stačí mnohonásobně menší osobní bublina, než je třeba ta moje.

ALE na co bych dala pozor je růst. Může být pravda, co se tu psalo, my to bohužel trochu zasklili u nejmladšího, jsme oba malí (já 160, MM 172), nejstarší někdy postupně dorostl na 174, dcera 162. Mlaďochovi jsme taky říkali, že ještě doroste, bohužel až v 16 jsme ho vzali na endokrinologii (a to jen proto, že závodně tančil a v podstatě jsme chtěli zjistit, jestli dostatečně doroste 176 cm vysokou partnerku, která ho právě někdy od těch 13 předrostla, když začínali, byla menší). Měl uzavřený růst, má 163 cm. Upřímně, pokud bychom na to přišli včas, asi jsme se pokusili s tím trochu něco dělat.