Přidat odpověď
Náš vztah byl a je specifický. Je mladší a od narození fyzicky i mentálně postižený. Když byl malý, střídavě bydlel doma a na dlouhých, několikaměsíčních rehabilitačních pobytech. Náš kontakt probíhal v dospívání poměrně otravným způsobem, kdy jsme za ním co dva týdny jezdili na celý víkend, kde se mu máma snažila vynahradit její nepřítomnost a já se tam ukrutně nudila, protože to bylo v té největší díře světa v pohraničí a nebylo tam absolutně co dělat /tak jsem si alespoň četla, ale dost se mi ulevilo, když jsem tam pak už nemusela/.
Vztahově jsme si neutrální, dnes bydlí v DOZP, dělám mu opatrovníka, nenechám mu ublížit,cokoli je potřeba pro něj zařídít, udělám ihned, ale domů na péči bych si ho nevzala v žádném případě. On na mně, kupodivu, docela dá a i přes své postižení dobře rozliší, že co si může dovolit k mámě, u mně neprojde, ale má své limity.
Předchozí