Mně to asi zatím vůbec nevadí. Resp. dokážu mít pocit svobody i takhle a vystačím si s úplnýma banalitama jako zabít den sbíráním žaludů u Sázavy a lepením je na polystyrenovou kouli. No a pak celou tu ohavnost pověsit na bránu jako podzimní výzdobu.

Pocitově jsem za sebe ok i s tím, co všechno se nesmí. Pořád se toho dost smí a navíc to ani v pocitech asi nevedu jako zásadní, protože z toho žádné úzkosti a vlastně ani žádné jiné emoce nemám. Spíš mám starosti o příbuzné (ne úzkostné, ale celkem racionální) a doufám, že vzhledem k dalším nemocem sedí doma na zadku (a snažím se konat tak, abych jim to umožnila).