Pro mně je to asi zatím dost motivující, protože jsem pořád v zápřahu. Jindy bych třeba nešla odpoledne na výlet, ale teď vím, že prostě musím, protože nejmenší dítě jinak bude sedět celý den doma a pak bude protivná. Když neuvařím, tak si do restaurace nezajdeme. Když nenaprogramuju covidová opatření do práce, tak to prostě teď jinak nepoběží. Když nezajedu s bráchou 200 km daleko k doktorovi, tak tam s ním nikdo jiný dojít nemůže,....

Ne, že by mě to těšilo, ale nenasírá mě to. Aspoň zatím, tak doufám že to vydrží. Dělám, co musím a k ustrnutí to nevede. Asi z nedostatku času a taky z toho, že vidím, že i ti ostatní kolem mě jsou prozatím v poho, vyvenčení a nenaštvatní.