Monty, když u nás jsou lidi hrozně skromný, zvyklí neustále počítat i šetřit a bohužel ostatním i závidí. Ne ve zlém, ale představují si, jak by byli za vodou, kdyby měli příjem, jako "ti druzí" (což je většinou myšleno třeba o 10 tisíc víc). A pak lidi, co mají těch 100 tis považují téměř nemorální.
Moje máma, když slyšela, kolik si vydělám, se ptala, jestli je to vůbec morální a má ta moje práce skutečně takovou hodnotu.... což je směšný, jelikož v porovnání s kolegy v Německu za stejnou práci na stejném projektu mám tak polovinu. A i jejich práce se zaměstnavateli vyplatí.
Jelikož jsem od rodičů do dospělosti dostala pár desítek tisíc a bydlení jsem si musela zařídit sama, nemám po rozvodu stále žádné velké jistoty, kromě toho příjmu, bez kterého bych byla nahraná.
Ale lidi jsou málokdy tak empatičtí, aby uznali, že "ten druhý" může mít skutečné problémy, i když je z jejich pohledu boháč. Moje máma žije s tátou z důchodů, mají svůj dům, zahrádku a jsou pracovití, záliba obou je hledat neustále ty nejvýhodnější nákupy potravin, co nejlevněji (ale dobře, máme je zase výborná kuchařka) navařit, návštěva restaurace je s nimi horor, protože to pořád přepočítávají a mají pocit, že ta restaurace by to měla uvařit jen za náklady na suroviny (jako oni).
A ještě nemají pocit, že by byli chudí (nikam nechodí, oblečení ani nábytek neobměňují) - to je ideální občan státu - je chudý a neví o tom.
Já mám příjem nadstandartní, ale kvůli těm ostatním okolnostem, vím, že jsem chudá. To je ale na dlouhou polemiku a stejně to ti lidé, co mají bydlení zajištěno a celoživotně žijí skromně, budou těžko chápat.