No, ony jsou teď na nebi dost "válečné" konstelace, strašně moc napětí...a taky spousta iluzí, člověku je zastřená taková ta univerzálnější pravda...a černá luna zase vytahuje takový ty kostry ve skříni. Nic moc...ale to asi cítíme všichni.
zas by ale pořád mohlo být mnohem hůř.
Takové fakt velké uvolnění a pocity radosti a tak je vidět až okolo začátku března a s jarní rovnodenností - vyrovnání...ale už v půlce ledna by to mělo pomalu začít odcházet.
A to se asi nemyslí virus...ale spíš to celkové napětí a pocit bezvýchodnosti a tak.
Ale co člověk ví, že?
není to z mojí hlavy, nesleduju to, neumím vyhodnotit, já tak leda lidské vlastnosti.

Nemá cenu asi počítat s tím, že ta krize přejde zítra, pozítří...i kdyby "technicky" mělo, pochybuju, že by tenhle rozjetý vlak podivných čísel, příkazů, obchodů a odchodů atd...by to dovolil.

Mezitím mají padat ty masky, může dojít k mnoha odhalením, a jednotliví lidi se mají dostat "k sobě dovnitř", zklidnit se, poznat opravdové životní priority...naučit se kooperovat, pomoct si a tak.
Každý asi prostě nahlídne do sebe samého, protože když je člověku fajn, užívá si a nepřemýšlí nad smyslem život - třeba . K tomu se dostáváme přes osobní krize...a asi se můžeme vztekat, jak chceme. te´d je tady kolem nás osobních krizí bohužel ažaž.

Rozhodně je toto "jen" fáze, období, které prostě přejde...a za tu dobu možná dojde k restruktualizaci vnitřního i vnějšího světa...vypadá to, že prostě bude opravdová "přestavba"...ale naštěstí taková, co se dá zvládnout bez nějakých větších hrozivých ztrát.

Já moc nemusím změny, vlastně jsem je vždycky úplně nesnášela...ale už mě to všechno (i to, co se dělo v mém osobním životě) nějak donutilo, abych se jim přestala bránit (stejně to nejde), přijala, že fakt je svět (i ten můj) ve stálé proměně...a nic není jisté. pevný bod ve vesmíru prostě neexistuje.
Strašně jsem se tomu bránila, a stejně to bylo fuk, dělo se to, ať jsem se bránila, nebo ne. Pak jsem únavou ustoupila, aby se to dělo...a tak se prostě leccos děje i v tom osobním. Víc důvěřuju Životu a asi mi je tak líp, než v té obranné křeči.

A lidi jsou teď taky strašně unaveni z toho všeho...ještě na sebe vzájemně útočí, hledají viníky, hledají, kde si vybít frustraci...ale i to se prostě unaví...a pak konečně začnem nějak splupracovat, tvořit...a změříme se na to, co chcem...a ne na to, co nechcem.

Oceníme, že můžem být zase spolu...třeba :) a i další "obyčejné" věci.
Jenže to asi až po té "válce"...teď je to pro mnoho lidí bezmoc, vyčerpání, smutek, nasra.nost.

Ideální je asi cokoliv normálního, co člověka uvolní a udělá mu radost.