Libiku, klid.
Některý děti si dělají, co chtějí, no.
Já mám třeba takový moulíky (pšt), nejstarší je schopnej se mě ptát v 19, jestli někam může. A to mu fakt nic nezakazujeme, jen jsme občas jako rodiče vypíchli třeba chybějící busové spojení večer a tak. Vždy to ale necháváme na něm. A stejně se přijde zase zeptat. Nemám na tom ale žádnou zásluhu, výchovou to není, jsme dost liberální a cochcárnozní
.
Mladej bude možná jinej, je to ranař. Než se otočím, je v písance nacpaná řádka nestvůr (aka hnusných patvarů) a já jen vidím míhat se gumu
.