Ropucho, kolem každého nakaženého je oblak jednak kapének, ale ty vyletí do nějaké vzdálenosti, při kašlání víc, jinak míň a rychle padají k zemi. A pak je to oblak malinkých kapének, aerosolu, které jsou stále mnohem větší než ty viry, ale vznášejí se ve vzduchu mnohem déle... A i tyhle částečky se chytí ve vícevrstvé roušce, protože jednak lnou k povrchu, pravděpodobnost že nabourají do vlákna je větší, než díry mezi, létají díky Brownovu pohybu cik-cak a ještě bývají vlákna chlupatá a elektricky nabitá, což částečky přitahuje.

Jenže tenhle oblak se tak snadno neusadí a pokud je neustále živen, tak se může stát jakýmsi příkrovem (trochu jako mlha, nebo smog, akorát není vidět). To se nestane ve vzdušném parku, ale v rušné třídě města už může. A jako napotvoru je to to prostě boj s pravděpodobností. Jen to zatím vypadá, že to není tak nakažlivé jako chřipka ve smyslu, že chřipce stačí jednotky virionů, prakticky jedna kapénka. Tady zřejmě pár virionů vyvolá "rýmičku", ale když toho člověk dostane "koňskou dávku", tak se to namnoží rychleji a dostane do plic.

Takže já si na ulici občas představuju ten oblak kolem lidí a podle toho se chovám. Kdo má chirurgickou roušku na sobě, lépe respirátor, tak z něj uniká malinko. Kdo normální, tak třeba 20%, kdo ji nemá, tak 100%, když kašle, ještě víc. Ve městě, hlavně když parkuju u davů lidí, tak přepínám na vnitřní cyklus.