zažila jsem vlastně úplně zdravou babičku, která ve svých 92 letech už nechtěla žít, už ji to nebavilo, ale možná to bylo tím, že neměla moc dobrý podmínky, zpětně si myslím, že by jí bylo líp v dd, kde čas plyne jinak, pomaleji, než v rodině s dětmi, ona už to nestíhala, všechno bylo moc rychlý, přesto ji zajímalo třeba i dění ve světě, jen ten její svět byl už pryč a neměla s kým o něm mluvit, v tom dd by třeba měla, nevím
teď znám babičku, které je 96, je v dd, smířená s tím, co se stalo a děje, sice už konec připouští, ale nikdy jsem od ní neslyšela, že chce, že se těší

a ti mladší, bez bolesti, ti opravdu nechtějí odejít, přestože říkají, že jednou to přijít musí

teď, možná včera, možná předevčírem, zemřela kousek od nás holka, 24 let, nádor. samozřejmě, ve srovnání s tím je covid v 70 nesrovnatelný, přesto každá smrt z důvodu nedostatku péče je zbytečná