Ropucho, to víš, že by se sport hodil, ale za celou dobu jsem nenašla žádný, navíc ani nemám z čeho vycházet, já vůbec sportovní nejsem, hubená jsem byla vždycky od přírody, mění se to až počtyřicítce (docela dost), zato aspoň chodím, vždycky to byly tůry, výlety, v dětství turisťák, později vandry, a tak teď chodíme spolu.
Mu to vyloženě postačuje, je šťastný, když vidí paprsky mezi stromy, hřib zasypaný v listí, vinoucí se potůček atd.
Jinak má dost plnou hlavu, nevím čeho, tak jsem ráda, že aspoň kouká kolem sebe. No a pravidla sportu se tam nevlezou, ani nemá rád grupy, že by byl něčeho součástí, a taky nemá rád autisty, tak těžko ho dát někam.
Za těch třináct let mi z toho vycházel jedině nějaký bojový sport, jeden na jednoho, i by byli pomocníci, chlapi ochotní, co trénujou kikbox nebo karate, ale to je zas úplně proti - všemu, prostě někoho praštit mu hlava nebere.
To bych mohla psát do půlnoci, prostě nám zbývá jen to chození, ale chodit kolem baráku neba, tak výlety. Dost mi pomáhá, že máme tu chatu (svokra tam jezdit nebude) a že dnes máme ten google a gps a všude stezky, zajímavá místa se díky nim tolik neskrývají a já je snadněji najdu.
Třeba teď jsme se vrátili z procházky z Vřesiny u Hlučína, to je vv poslední době naše oblast, jsou tak krásné lesy, samé bunkry, hodně kešek, zákopy z války, Rotschildovy studny..