Filipe, pro mě perzekuce byla už to, že baba z uličního výboru KSČ chodila kontrolovat, jestli máme na 1. a 9. 5. na oknech české a sovětské vlajky a pak se vyjadřovala k mému potencionálnímu studiu na SŠ. Že moje spolužačka nedostala doporučení ke studiu na gymplu, ač měla samé jedničky, protože její otec podepsal 2000 slov. Že nám na první třídnické hodině suše oznámili, že jsme všichni v SSM a Franta Flinta je náš předseda. Že o třídu výše vyhodili tři kluky těsně před maturitou ze všech škol v ČSSR, protože na výletě do Prahy poslouchali z kazety nahranou Chartu 77. Že když umřel Brežněv, museli jsme se všichni v práci povinně podepsat do smuteční knihy, kontrolovalo se to. Že mě z práce poslali povinně do Krajské politické školy na týdenní školení v marxismu-leninismu, ačkoliv jsem z této "vědy" měla státnice. A jiné a jiné pikošky. Už si to ani všecko nepamatuju. A to mě nemuseli ani šikanovat policajti, ani jsem neseděla ve vězení kvůli politice. Chtěla jsem si jen žít v poklidu svůj obyčejný život, nebyla jsem žádný disident, ani nikdo v mém okolí. Že existují nějací disidenti jsem se dozvěděla až těsně před revolucí v r. 1989.