Jdu si pro radu, názory, zkušenosti, pohledy z druhé strany... Protože nechci škodit, ale zase nechci, aby mojí holčičku někdo "bral u huby".

Dcera se na jaře zamilovala, její kluk je fajn, slušně vychovanej a zodpovědnej. Je o rok starší. Jeho mamka je rozhodně přísnější než já a její děti mnohem víc zapojovala do fungování domácnosti. Okolnosti napomohly tomu, že dcera se k nim během jarní korony v podstatě nastěhovala a protože nedostala intr, domluvily jsme se s "druhou tchýní", že u nich z důvodu lepšího dojíždění bude dál. Přesněji, bylo nám to nabídnuto a dcera s radostí a já nakonec po určitém váhání také přijala.

A já teď vidím, jak se moje holčička někdy nechová jak jsem zvyklá. Hodně se podřizuje. ON nepapá ryby, tak nechce ani abych jí dovezla její milovanou pomazánku. Jeho maminka je unavená z práce, tak nechce abych se na ně šla kouknout, jo pro nákup si zajdou dolů k autu. Nakonec přijde sama, protože ON musí nutně teď udělat něco, co řekla maminka. Ani mi nedá pusu a rychle utíká zpátky nahoru, protože něco, už nevím co. Občas mi přijde až ustrašená, aby něco neudělala špatně.

Zatím pozoruju, nekomentuju, když je mi řečeno, že na návštěvu teď ne, tak to nehrotím a "poslechnu" i když se mi stejská a mrzí mě to. Občas do nákupu podstrčím i něco co "zeťák" nejí, s tím, že to předem řeknu, že jsem to koupila pro sebe a ze zvyku i pro dceru a zeptám se, zda si to vezmou, nebo ne... Naopak kupuju i pro jeho ségru a pro mamku vždycky něco bezlepkového (má intoleranci lepku a vím, že je to drahý)

Když s dcerou přijde řeč na její pocity, je většinou spokojená, v pohodě a nevypadá to na nějaké dusno. Od společných známých vím, že s nima probírá i občasné hádky o kterých mi nechce říkat, protože se o mě bojí (není blbá a slepá a mém sebepoškozování ví)

Vlastně se asi nic neděje. Ale já nevím. Nechci aby se dcera přizpůsobovala až moc (to byla i moje chyba ve vztazích, dělala jsem ze sebe někoho jiného abych o partnera nepřišla) ale zase nechci, aby byla paličatá za každou cenu. Jak najít rovnováhu? Kamarád radí, promluvit si s druhou mamkou, ale já tohle neumím a nechci rozvířit něco, co je jen v mých představách... A zase, je to dcery život, musí si zjistit co a jak. Ale nechci, aby se v něčem zbytečně plácala...

Prostě, kde a jak najít rovnováhu? Je moje jediná, tak si myslím, že mám trochu moc ochranářské pudy, ale zase, moje intuice mě až tak moc neklame...

Prosí raďte, piště vaše zkušenosti, názory....

Děkuju