Moje maminka k nám po smrti táty taky jezdívala na Štědrý den. Taky jsem ji nechtěla nechat samotnou a ona by asi sama být nechtěla. Ale bylo to s ní trochu těžké. Jak si nikdy nehrála na Ježíška, tak hned poprvé se přihrnula s velkou taškou a sháněla se po stromečku, že tam dá dárky a jestli jsme je tam už taky dali. Děti koukaly, do té doby u nás jel Ježíšek, no měli prozření velmi rychlé. Taky odmítla jíst naši rybí polévku a náš bramborový salát, protože nechtěla jíst majonézu, takže polovinu jídla si dovezla sama v kastrůlku. Dost špatně slyšela, na jedno ucho byla úplně hluchá, takže se s ní moc nedalo komunikovat, na pohádku v TV se nedalo dívat, protože ji neslyšela. Kromě toho můj BM ji neměl moc rád. Takže já cítila celou tu dobu to napětí a bylo to dost nepříjemné. Nicméně ona sama nikdy neprojevila zájem zůstat na ŠD doma, takže k nám jezdila 17 let. Poslední Vánoce před rozvodem byly u nás i rodiče BM, bylo to takové hořkosladké. Dokonce jsme se všichni vyfotili na památku, že už se nikdy takto společně nesejdeme. Na tu fotku se nemůžu ani podívat, brečím, jen si na ni vzpomenu. Takže já nějak na ŠD nemám moc úžasné vzpomínky a raději jsem sama, než s někým. Potom druhý nebo třetí den oběd, to mi nevadí vůbec, to se těším. Ale ten společný ŠD nějak nedávám.