77, já myslím, že jsem se z toho asi nedostala. Pořád mi chybí, jako bych přišla třeba o nohu. Dokážu žít, dokážu se smát, radovat, užívat si života, ale ta ztráta tam je už navždy. Ale přežila jsem, nespáchala sebevraždu, nestala se ze mě alkoholička ani závislačka na lécích. Jediné, co už nikdy nedokážu, zamilovat se. Mám svůj byt, peníze, děti, knížky, kamarádky, cestuju (když není kovid), žiju si hezky a pohodlně. Jen s ránou, která se asi nikdy nezahojí.