Půlko, věřím, že někde byly (a jsou) speciální školy odkladiště problémových dětí, i když dnes už by se tam neměly dostávat děti s IQ nad 70, což je zase někdy problematické pro děti, které sice nemají diagnostikovanou mentální retardaci, ale v běžné škole těžce nestíhají a pomalejší tempo by jim pomohlo.
Tvůj brácha, a asi ani rodiče, to neměli snadné. Jak bratr zvládá život v dospělosti?

My jsme měli se zvláštní (později praktickou) ZŠ docela dobré zkušenosti, měla jsem tam jedno ze svých pěstounských dětí. Při škole fungoval i stacionář pro děti s těžkým, většinou kombinovaným postižením, a docela jsem zírala, jak citlivě se ti "sígři" ze zvláštní, ať už romští, nebo ne, chovali k těžce postiženým vozíčkářům. Vůbec se na té škole hodně dbalo na vztahy mezi dětmi, bylo teda fajn, že to byla docela malá škola.

S výukou na druhém stupni jsem ale moc spokojená nebyla, myslím, že to připomínalo to, o čem tady nedávno psala Rišulka - snažili se do dětí nalít běžné učivo ve zjednodušené podobě, takže ve výsledku to bylo opravdu jen o papouškování vět, kterým ty děti pořádně nerozuměly. Nejužitečnější byla pracovní výchova, kterou měli několik hodin týdně, a v dobře vybavených dílnách vyráběli fakt pěkné věci ze dřeva, z kovu, apod.